Kapitola III.

15. 08. 2008 | † 09. 09. 2010 | kód autora: Ani

V redakci je obvyklý ruch. Dveřmi proniká vůně kávy a jsou slyšet zvuky. Všichni pracují, telefonují a mluví a mluví. Zavírám za sebou dveře a otvírám okno. Je horko. Ten úryvek z rukopisu se mi stále hemží myslí. Proč? Nevím. Cosi ve mně odhalil. Něco nového. Nikdy jsem nic takového neprožila. Náhodné setkání s přídechem milostné hry. A tak čisté, bez vedlejších úmyslů.

"Ilono, máš na vrátnici návštěvu." To Anna, moje kolegyně, surově vikla do mého rozjímání.

"A koho?"

"Nějakého muže. Nepředstavil se. Potřebuje s tebou mluvit, prý."

Lekla jsem se, že je něco z Arturem. Raději jsem rychle vstala a nastoupila do výtahu. Tak přeci mám o něho strach, pomyslela jsem si, když jsem pocítila, jak mi divoce tluče srdce. Výtah zastavil v přízemí, vystoupila jsem a rozhlédla se. Na konci chodby stál vysoký starší muž. To bude asi on, usoudila jsem.

"Dobrý den. Jsem Ilona Hauserová. Potřebujete se mnou mluvit?"

"Robert Schoettner."

Zarazilo mne to. Tedy, můj autor. Zběžně jsem si ho prohlédla. To jsem nečekala. Vypadal tak střídmě, až přísně. Podala jsem mu ruku a on ji stiskl jemně a upřímně.

"Včera jsem vám posílal rukopis. Vzpomínáte?"

"Ano, ano.Četla jsem první kapitolu a udělala a mne dojem."

"Jenomže jsem to spletl. Místo Ostrovů blaženosti jsem poslal svůj deník. Chtěl bych vás poprosit, abyste ho vymazala z počítače a zapomněla na něh...

...."

"Proč?" zeptala jsem se skoro pohněvaně.

"Proč? Je to má intimní záležitost a rád bych, aby zůstala pouze mezi mnou a tou dámou, o které tam píši. Jmenuje se stejně jako vy. Ilona."

"Aha, chápu. Chápu vás. Nechcete si jít sednout někam do kavárny? Tady náš bude každý pozorovat. To víte, novináři."

"Jistě, beze všeho."

Naproti budovy otevřeli novou kavárnu. Konečně mám příležitost si ji prohlédnout. Vyšli jsme ven a přešli ulici. Mlčeli jsme.Já jsem přemýšlela, jak ho přemluvit, abych si mohla deník přečíst. Vypadal tak důstojně, že bych ho nerada klamala.

Vybral místo u jednoho stolku a usedli jsme naproti sobě. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí a já byla první, která oči sklopila.

"Kávu?" zeptal se konečně a já se tak zbavila jeho upřeného pohledu.

"Ano," řekla jsem a vytáhla cigarety..Usmál se.

"Moje Ilona také kouřila. Vůbec si nejste podobné."

"Ach tak."

"Také byla redaktorka. Dokonce mi slíbila, že zařídí vydání mého díla "Ostrovy blaženosti" Ale už k tomu nedošlo."

Objednal kávu a pak si přisednul blíž. Vzal mne za ruku.

"Asi se vám zdám pošetilý, ale já na to spěchám. Myslím na vydání Ostrovů."

"Proč?"

"Je to psáno zčásti automatickým textem. Myslím si, že je doba, kdyby to lidé měli číst."

"A proč jste si vybral nás?"

"Byla jste jediná, která mi odpověděla, paní Hauserová."

"Aha. Asi to bude tou shodou jmen," usmála jsem se a jemu se rozzářily oči nevídaným leskem.

"Zdá se mi, aniž bych se vás chtěla dotknout, že jste tu Ilonu číslo 1 hodně miloval."

"Ano."

"A kam odešla?"

"Nevím. Napsal jsem ji dopis a neodpověděla. Hledal jsem ji. Z redakce dala výpověď a nikdo nevěděl, kam se ztratila. Snad žije někde v ústranní a píše své povídky, nebo se vdala a nebo zemřela. Prostě, není po ní ani stopy."

"To se tak stává. Asi měla důvod."

"Měl...


.... I když jsme se velmi milovali, nebyl jsem opustit svou ženu. Možná, že to ji zranilo a odradilo od dalšího kontaktu."

"Takové věci jsou pro ženy Elami zraňující."

"Já vím," pokýval smutně hlavou.

"Tedy, ta první kapitola je hodně působivá. Já jsem po jejím přečtení cítila něco tak zvláštního, neumím to pojmenovat. Skoro té ženě závidím."

"Závidíte?" opáčil a podíval se mi zase do očí.

"To se jen tak říká. Já si nemám v životě na co stěžovat."

"To je dobře, to je jen dobře."

Napil se kávy a poprosil mne gestem o cigaretu.

"Sám sebe odsuzuji za to, že jsem ji neměl v úmyslu dát víc, než letmá setkání. Ale stejně by si nepřála, abych se rozvedl. Je mnohem mladší, než já. Za pár let by toho litovala."

"Asi ano."

Odmlčeli jsme se. Bylo mi líto, že jsem se tohle všechno právě teď, když jsem se tak slibně začetla do příběhu, dozvěděla takové podrobnosti.

"A o čem jsou Ostrovy blaženosti?"

"Víte, já si myslím, že už nebudu s tím nikoho obtěžovat. Nejdřív jsem si myslel, že je to dílo dobré a užitečné. Ale komu by to mohlo přinést štěstí? Vždyť já sám na sobě cítím, že sebemoudřejší slova jsou jen slova, které nic neznamenají, pokud lidé nechtějí moudrost přijímat. Podívejte se kolem sebe. Z jedné strany se snažíme zachraňovat lidské životy a z druhé strany je lidé maří rozmařilostí, hloupostmi, provokativně se vysmívají i samotnému stvořiteli, abych tak řekl."

"Tak tohle mne nikdy nenapadlo," usmála jsem se,"já mám moudré knihy ráda."

."To jste vy."

"Chtěla bych si ten deník přečíst," řekla jsem.

"A co z toho budete mít? Jsou to cizí zážitky. Netýkají se vás."

"Prosím vás o to. Byla by to pro mne maličkost si ho stáhnout a předstírat, že není. Ale nechci vám lhát."

"No, to je překvapení. To slyším za dlouhou dobu poprvé. Dobře tedy, domluveno."

"Nebojte se, nikomu to nedám dál, jen si topřečtu."

"Třeba pro konfrontaci sama ze sebou?" řekl.

Usmála jsem se. Odhalil mne.

"Ano. Máte pravdu. Potřebuji nahlédnout do opravdových citů.."

"Abyste zjistila pravdu o svých?"

"Ano. I když na svém životě nehodlám nic změnit," dodala jsem rychle a přesvědčivě.

"Stát tváří tvář své pravdě a přitom ji uhnout očima, to chce opravdu silnou osobnost."

"Zvykla jsem si."

"Jste vdaná?"

"Skoro ani ne."

"Jak tomu mám rozumět?"

"Je to běžné řešení dvou lidí, kteří jsou na cestě za kariérou."

"Aha. Tak teď tomu rozumím. Takových mám každý den plnou čekárnu."

"A co vlastně děláte?" zeptala jsem se zvědavě. Ten muž mne začal opravdu zajímat.

"Jsem psychiatr."


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky internet

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.